Železná opona

 

 

Památník obětem Železné opony

vedle kaple na Hůrce

 

Památník převaděčům přes Železnou oponu

ve Františkově u Kvildy

 

(Foto Jiří Mareš /2006)

 

Smutná hraniční bilance

„Na drátěných zátarasech československé Železné opony bylo za dobu její existence

zastřeleno či zabito elektrickým proudem celkem 350 uprchlíků. Při nehodách zemřelo dalších 100 civilistů.

Ještě častěji však umírali pohraničníci. Celkem jich bylo 654. Z toho ji 22 zemřelo na elektrických zátarasech.

165 při dopravních nehodách a 60 se jich utopilo. Alarmující je, že 236 jich spáchalo sebevraždu.

Při střetech s takzvanými narušiteli jich zemřelo pouhých deset.“

(Autor Luděk Navara, MF DNES, 21. února 2009)

 

 

1. Uprchlíci z komunistické klece

V roce 1951 složili hudební skladatel Josef Stelibský a známý komik Jára Kohout píseň o železné oponě, kterou zpívali v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. Závěrečná sloka písně plné naděje zněla:

"Železná opona nesahá do nebe, neboj se národe, neboj se o sebe."

V roce 1989 byla v Curychu vydána kniha Jožky Pejskara "Útěky železnou oponou". Krátce poté, co kniha vyšla, došlo v celém sovětském impériu k převratným změnám. Padl komunistický režim a jedním z prvních velkých revolučních činů bylo odstranění "železné opony", šílené ostrahy státních hranic, která měla lidem zabránit útěku z komunistického vězení.

Jožka Pejskar se narodil 7. 12. 1912 v Malé Skalici (dnes Česká Skalice) na Náchodsku. V letech 1945 až 1948 byl redaktorem Melantricha ve Znojmě a od roku 1948 žil v exilu. V letech 1951 až 1979 působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa, kde vysílal své relace pod pseudonymem Jožka Pero. Od roku 1979 žije v Kalifornii ve Spojených státech amerických.

Autor knihy "Útěky železnou oponou" uvádí, že dnes máme plné právo na to se dovědět, kolik lidí zaplatilo životem, máme právo se dovědět jména sadistů, kteří stříleli po uprchlících jako při lovu na zajíce. A máme právo znát jména činitelů komunistické vlády a Komunistické strany Československa, kteří k tomu vydali rozkazy.

Zásluhou dobrovolných archivářů z řad členů Konfederace politických vězňů byl sestaven seznam prvních obětí v letech 1948 až 1951. Během čtyřicetileté komunistické vlády se desetitisíce lidí pokusili překročit státní hranici nejrůznějšími způsoby. Většina z nich byla zadržena nebo dokonce zastřelena pohraniční stráží. Ti, kteří byli zadrženi, si pak odpykávali vysoké tresty ve vězeních a jejich rodiny a přátelé byly postiženy persekucí.

Podle statistiky Organizace spojených národů žilo na Západě do roku 1989 více než 1,5 miliónu Čechů a Slováků. Komunistické ministerstvo vnitra přiznalo, že od roku 1948 do roku 1989 uprchlo z Československa více než 400 000 lidí.

Na konferenci o problémech východní Evropy v Mnichově v roce 1987 položil jeden novinář otázku: "Když se situace v dnešním Československu neustále lepší, jak to prohlašují oficiální pražské autority a rozšiřují média, proč lidé Československo tak houfně opouštějí? A přitom riskují své životy?"

Od roku 1948 bylo komunistickým režimem uvězněno téměř 200 tisíc občanů z důvodů politických a někdy také osobních. Několik tisíc lidí bylo zavražděno v komunistických žalářích a pracovních táborech, jako byly tábory v Jáchymově.

V roce 1989 podle zprávy Úřadu vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky UNHCR (The United Nations High Commissioner for Refugees) bylo na světě 20 miliónů uprchlíků. Stejný počet uprchlíků musel od bolševické revoluce roku 1917 opustit svou vlast a domovy ze všech zemí, kde komunisté násilně uchopili moc: z Ruska, Ukrajiny, Estonska, Lotyšska, Litevska, Arménie, Gruzie, Moldávie, Polska, Maďarska, Jugoslávie, Německé demokratické republiky, Bulharska, Rumunska a z Československa.

Proč lidé z Československa utíkali? Podle Statutu Úřadu vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky UNHCR je uprchlíkem kdokoliv, kdo opustil svoji zemi kvůli strachu z násilí z rasových, náboženských, národnostních důvodů, nebo kvůli svým politickým názorům nebo členství v určité sociální skupině, a který se nemůže nebo nechce vrátit. Tito lidé mají právo na politický azyl.

Autor knihy "Útěky železnou oponou" uvádí případ dvou mladých manželů, kteří uprchli do Švýcarska. Jako důvod uvedli, že chtěli, aby jejich děti nemuseli žít jako otroci, a hlavně, aby po nich něco zůstalo, až jednou budou opouštět tento svět. A to v socialistickém Československu nebylo možné. Žádost o politický azyl byla těmto dvěma mladým lidem zamítnuta. Nechtěli lhát, že pašovali motáky zatčeným, ani nepodepsali Chartu 77. Nevyprávěli hrůzostrašné historky o tom, jak před jejich domem číhala Státní bezpečnost. Udali ten nejpádnější důvod k udělení azylu - aby jejich budoucí děti nemuseli žít jako otroci a aby po nich zůstala nějaká práce a myšlenka. Autor knihy uvádí, že se svými kolegy dokonce intervenovali u Nejvyššího komisaře pro uprchlíky v Ženevě, aby tito mladí lidé přinejmenším nebyli vykázáni ze Švýcarska. Podařilo se a tito lidé žijí spokojený život.

Dnes se může někdo ptát, proč lidé, kteří chtěli odejít na Západ, prostě neodjeli legálně? Zásadní překážkou legálního vycestování bylo získání výjezdní doložky, tzv. "devizového příslibu". Na povrch se tento institut mohl jevit přirozeně - kdo chce vycestovat do "kapitalistické ciziny", ten potřebuje získat od státu devizové prostředky. Institut devizových příslibů byl v rukou všemocných stranických orgánů, které rozhodovaly o jednotlivých žádostech. Určitá vysoce postavená skupina prominentních komunistů s cestováním do kapitalistické ciziny neměla problémy. Po ní následovali zasloužilí soudruzi, komunisté - přední budovatelé socialismu, předáci socialistických brigád a úderníci. Teprve pak následovali občané, kteří vycestování na Západ dostávali jako odměnu za svoje pracovní zásluhy. Vzpomínám si, jak jako posluchač vysoké školy jsem byl nucen se zapojit aktivně do činnosti Socialistického svazu mládeže, abych dostal vyjádření této organizace, jež bylo nezbytné pro získání devizového příslibu. Komickým dokladem byla "Žádost o žádost o devizový příslib", kterou student vysoké školy předkládal své základní organizaci SSM. Potvrzení SSM o aktivní práci jsem sice získal, ale devizový příslib jsem nikdy nedostal, zřejmě z obavy soudruhů, abych v kapitalistické cizině nezůstal.

Ve skutečnosti tento systém poskytoval rozsáhlý prostor pro korupci, pro systém různých "známých", kteří mají "styky" na příslušných místech. Za "protislužbu" bylo možné získat prakticky cokoliv. Ten potřebuje dlaždičky, ten, co je "může sehnat" ale potřebuje novou převodovku do svého Fiata, a ten zase má styky na příslušném "orgánu", kde rozhodují o devizových příslibech.

 

2. Železná opona

Pro občana žijícího ve svobodné zemi byla "železná opona" těžko pochopitelná. Turisté ze Západu přijížděli k bavorským nebo rakouským hranicím se na vlastní oči podívat na komunistické monstrum. Podél hranice byly rozmístěny vysoké strážní věže, vzdálené od sebe necelý kilometr podle viditelnosti. Mezi nimi byly nataženy tři vysoké drátěné ploty na vrcholu s dráty pod vysokým napětím šest až osm tisíc voltů. Byly zde přeorány pásy půdy, na některých místech byly bunkry a zakopané tanky s děly. Izolátory byly posazeny na kůlech. První stěna byla asi metr vysoká z drátěné síťoviny a nahoře měla dva nebo tři tenké černé dráty na izolátorech sloužící jako poplašné zařízení. Střední stěna byla asi dva metry vysoká a byla pod vysokým napětím. Třetí stěna železné opony byla nízká a z drátěné síťoviny. Sloužila k tomu, aby zabránila zvěři proniknout k elektrické stěně. Na některých úsecích byla ještě čtvrtá stěna, která měla zabránit průjezdu těžkým vozidlům.

Po celé délce státní hranice bylo instalováno zařízení s infračervenými reflektory s dosahem až dvou kilometrů. Voják na strážní věži tak mohl terén pozorovat infračerveným dalekohledem a viděl krajinu dobře ozářenou. Zelené "gestapo" tak mělo práci velmi usnadněnou.

Železnou oponu bylo možno nejlépe vidět v Železné Rudě (Bayerisch Eisenstein). Nádraží bylo rozpůleno včetně nádražního perónu a budovy. Ve vestibulu nádražní budovy komunisté vystavěli drátěnou hraniční stěnu. Německý text návštěvníky důrazně upozorňoval, že československé území nezačíná až u drátěných překážek, ale již u hraničních kamenů, které se nacházejí při východu z nádraží.

Když byl na jaře v roce 1991 otevřen jeden z prvních pěších hraničních přechodů mezi Zadním Chodovem a Mähringem, tisíce lidí mohly na vlastní oči shlédnout neprostupný lesní terén a široké průseky, mezi nimiž byla původně železná opona. Za hraničními kameny se rozkládala pole a nedaleko od hranice byla vesnice jako ze zcela jiného světa.

Ještě v roce 1993, kdy jsem během dovolené Železnou Rudu navštívil, byl vidět drastický rozdíl mezi stavem budovy a kolejiště na německé a na české straně. Železnice končila na menším nádraží nad Železnou Rudou a trať vedoucí ke státní hranici byla zarostlá trávou. Část budovy na české straně měla zničenou omítku, poškozenou střechu a občas opadané zdivo. Hraniční kameny se táhly podél malé říčky a z bavorské strany byl dobrý výhled do Československa.

Autor knihy "Útěky železnou oponou" uvádí, že zřejmě nejvíce vyhledávanou podívanou na železnou oponu byla vyhlídková věž "Moldaublick" na československo-rakousko-bavorských hranicích, odkud byla nejen vidět téměř celá Lipenská přehrada, ale hlavně několik kilometrů železné opony. Bylo možno sledovat podrobně Pohraniční stráž a její pohyby a střídání, psovody se psy, bojová auta a hlídky kolem drátů s vysokým napětím.

Dalším velmi atraktivním místem pro turisty, odkud bylo možno bezprostředně vidět obludné věže a drátěné překážky, bylo na rakousko-československé hranici v obci Klein Haugsdorf. Několik kroků po silnici vedoucí z Vídně do Znojma se nachází celnice Hatě. Pohledem z rakouské strany bylo možno vidět drátěné zátarasy po levé straně silnice, kdežto na pravé straně byly vidět vysoké věže. Tento přechod byl z československé strany zajištěn dvěma mohutnými železnými závorami.

Prchající lidé často využívali služeb převaděčů. Jednu skupinu tvořili převaděči, kteří považovali pomoc pronásledovaným za svoji vlasteneckou povinnost. Šlo často o příslušníky tajného protikomunistického odboje. Na Šumavě působilo několik lesníků jako převaděči. Druhou skupinu převaděčů pak tvořili řemeslní převaděči, kteří za převedení požadovali značné částky.

Do zcela jiné kategorie patřili falešní převaděči, kteří byli agenty Státní bezpečnosti. Dovedli se mistrně přetvařovat, projevovali značnou starostlivost o prchajícího a jeho rodinu. Za převedení nepožadovali příliš vysoké částky. Prchajícího pak přivedli až k hranicím, kde ho předali Státní bezpečnosti.

Roku 1987 natočila britská televize film "Border" (Hranice) podle námětu Jiřího Stanislava v režii Mishi Williamse. Film vypráví drastický a krutý příběh o převaděčích, kteří byli agenty Státní bezpečnosti a o nezměrné touze mladých lidí uprchnout z komunistického Československa v 50. letech 20. století.

K jednotkám Pohraniční stráže byli povoláváni jen přísně prověření soudruzi. Takových soudruhů ale bylo málo a aby nemohlo dojít ke kádrovému průšvihu, byli do služby posíláni společně vojáci, kteří se neznali. Jeden si pak na druhého dával pozor, protože nevěděl, zda není udavačem.

Důstojníkem Pohraniční stráže mohl být pouze člen KSČ, pokud možno nejméně vzdělaný. Důstojníci byli získáváni z dělníků, jimž práce v továrně moc nevoněla, nebo z předčasně propuštěných kriminálních živlů.

Prchajícím se v komunistické terminologii říkalo "narušitelé státní hranice" a peněžní odměny důstojníkům se určovaly podle počtu zadržených "narušitelů" a až do poloviny 60. let také počtem zneškodněných, tedy zavražděných.

V roce 1964 uprchli do Spolkové republiky Německo dva členové Pohraniční stráže a díky rozhlasové stanici Svobodná Evropa se veřejnost mohla poprvé seznámit s organizací služby na státní hranici. Podle jejich informací na stanoveném úseku konali službu tři pohraničníci. Jeden z nich spal a dva hlídali úsek dlouhý čtyři sta až osm set metrů. Na jakýkoliv signál vyběhne podél zátarasu pes, který snadno zachytí stopu prchajícího. Proud v zátarasech byl obvykle jen v noci.

Pokud prchající neuposlechl výzvy, pohraničníci měli rozkaz po něm střílet a za každou cenu ho zastavit. Pokud byl narušitel zastřelen na cizím území, měl být přivlečen zpátky, přičemž bylo nutno se vyvarovat zadržení německou nebo rakouskou pohraniční stráží.

I mezi pohraničníky se našli takoví, kteří v touze po vyznamenání a odpovídajících výhodách neváhali zastřelit zcela bezbranného člověka.

 

3. Přelet tří Dakot do Erdingu v roce 1950

V únoru 1950 Reicin s Geminderem předložili Gottwaldovi návrh na likvidaci vojáků československé armády na Západě. Připravovala se pro ně věznice na hradě Mírově, kam bylo v dubnu a květnu 1950 odvlečeno několik set lidí, včetně generála Kutlvašra a generála Palečka, z nichž mnoho bylo odsouzeno v politických procesech k dlouholetým žalářům nebo popraveno.

V prvních březnových dnech 1950 hustě sněžilo. Důvěrný přítel jednoho z pilotů Československých aerolinií a bývalého letce Royal Air Force získal z bezpečnostního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa informaci o plánovaném úderu. Ještě téhož večera se sešlo několik přátel z RAF pod záminkou oslavy narozenin jednoho z nich. Byl dohodnut plán útěku těch nejvíce ohrožených. Jako den útěku byl stanoven 24. březen 1950. Letadlo z Brna do Prahy a letadlo z Ostravy do Prahy mělo startovat v 6:30, letadlo z Bratislavy mělo startovat v 7:00.

Brněnská Dakota byla plně obsazena 31 osobami včetně posádky. Mezi cestujícími byl také nebezpečný komunista, nový generální ředitel Československých aerolinií, který neustále při sobě nosil pistoli. Naštěstí cestu prospal a probudil se až po přistání Dakoty na americkém vojenském letišti v Erdingu u Mnichova.

V ostravské Dakotě cestovala také delegace činitelů strany pozvaná Klementem Gottwaldem na Pražský hrad a tři příslušníci Státní bezpečnosti. Nedaleko Pardubic letadlo změnilo kurs na Linz a odtud do Erdingu u Mnichova.

Bratislavská Dakota byla nejprve pozdržena kvůli nadváze zavazadel a kapitán letadla proto ohlásil nižší zásobu benzínu. Letadlo se vzneslo nad Bratislavu a za Břeclaví změnilo kurs do Linze přes sovětskou okupační zónu. Před vletem do zóny kapitán ohlásil poruchu podvozku, která nedovoluje mezipřistání v Brně. Velitel letecké základny v Erdingu byl požádán, aby jako ochrana proti možnému útoku sovětských stíhaček byly vyslány naproti Dakotě americká letadla.

Přelet tří Dakot do Erdingu posloužil komunistickému režimu záminku k rozpoutání štvavé protiamerické kampaně. Nedávno jeden sovětský historik usoudil, že právě tento přelet byl jednou ze záminek k rozpoutání studené války. Celkem 27 z 85 účastníků útěku požádalo o politický azyl. Ti, kteří se vrátili, byli pak vystaveni psychickému teroru Státní bezpečnosti. Navrátilci byli donuceni vypovídat v rozhlase, na veřejných shromážděních a také v tisku. Osm organizátorů útěku bylo v nepřítomnosti odsouzeno k trestu smrti a devatenáct cestujících k 25 letům vězení.

Po čase komunistická propaganda přikázala do té doby úspěšným režisérům Jánu Kadárovi a Elmaru Klosovi natočit film "Únos", jehož scénář putoval ke schválení do Moskvy. Z původního příběhu zůstalo jen málo a nakonec vznikl paskvil, který jen díky značné profesionalitě obou režisérů měl nějaký smysl.

Přeletů letadel byla celá řada. Z posledních letů uveďme přelet malého letadla Uranových dolů v Příbrami do Rakouska 5. května 1979, únos letadla při letu z Prahy do Mariánských Lázní do Norimberka 18. dubna 1972, přelet mistra světa akrobatického létání Ladislava Bezáka 19. prosince 1972 do Norimberku, únos dopravního letadla Iljušin 14 do Norimberku při letu z Karlových Varů do Prahy 8. června 1970, únos letadla Iljušin 18 v noci z 28. na 29. října 1976 do Mnichova a konečně přelet Iva Žďárského motorovým závěsným kluzákem na vídeňské letiště Schwechat 8. srpna 1984.

 

4. Útěky vlakem

11. září 1951 rychlík č. 3717 z Prahy stál ve stanici Cheb, kde byly tři vagóny odpojeny a rychlík pokračoval v jízdě do Aše. Avšak nádražím v Aši projel vlak bez zastavení a celou dobu dávali jeho strojvůdci zvukové znamení "Zastavte mne všemi prostředky". Avšak vlak pokračoval v jízdě, rychlostí asi 100 km/h projel železnou oponou a zastavil až u obce Wildenau ve Spolkové republice Německo. Ze 106 cestujících se jich 27 rozhodlo se nevrátit. Okamžitě se jim dostalo pomoci od americké a německé charitativní organizace.

Již prvého dne rozhlasová stanice Svobodná Evropa přinášela rozhovory se strojvůdci vlaku a s ostatními cestujícími. Třetího dne po úniku vlaku spustila komunistická propaganda zuřivou kampaň proti Spojeným státům americkým. Nejdříve přišly z Prahy dvě protestní diplomatické nóty, které požadovaly navrácení strojvůdců jako zločinců. To ale americké úřady rozhodně odmítly s poukazem na platnou úmluvu o azylu.

Státní bezpečnost hledala způsob, jak se oběma strojvůdcům pomstít na jejich příbuzných. Byl proto zinscenován soudní proces, který se konal v Karlových Varech 7. až 9. ledna 1953, kde bylo obviněno 11 osob "z velezrádných akcí podle instrukcí amerických teroristických ústředen, ze špionáže o československém hospodářství a armádě a z napomáhání útěku zrádného ministra Petra Zenkla".

Jeden z obžalovaných byl odsouzen k trestu smrti, další byl odsouzen k vězení na doživotí, další pak na 18 let, 24 let, 16 let, 22 let, 20 let a 5 let vězení.

6. října 1971 na podvozku vagónu mezinárodního rychlíku Praha - Norimberk utekl z Mariánských Lázní přes Cheb sedmnáctiletý Richard Rösner ke svým rodičům v Marktredwitzu ve Spolkové republice Německo, kteří zde žili od srpna 1968. Půl roku předtím se o útěk pokusila jeho sestra se svým snoubencem, ale byli zadrženi.

 

5. Bratři Mašínové

Koncem října 1953 v prostoru mezi československými hranicemi a Berlínem byly prováděny rozsáhlé domovní prohlídky za účasti německé Volkspolizei a oddílů sovětské armády. Na ulicích byly vylepeny vyhlášky, jimiž byla nabízena odměna několika tisíc marek tomu, kdo přivede policii na stopu tří mladíků.

Šlo o politické uprchlíky Ctirada a Josefa Mašínovi a Milana Paumera. Po čtyřtýdenní strastiplné cestě východním Německem, jíž si museli probojovat armádou německé policie a sovětských vojáků, se jim podařilo proniknout do západního Berlína.

Otec bratří Mašínů Josef Mašín byl důstojníkem česko- slovenských legií v Rusku a na Sibiři. Tam poznal komunismus v praxi a začal proti němu bojovat se zbraní v ruce.

Po mnichovské zradě Josef Mašín obezřetně skryl množství zbraní a střeliva. 15. března 1939 se odmítl vzdát. Nacisté v něm měli nesmiřitelného nepřítele. Organizoval různé sabotážní akce. 28. října 1939 vybuchly petardy pod okny protektora Konstantina von Neuratha. Mašínovi lidé sypali cukr do benzínu motorů a písek do ložisek lokomotiv a strojů v továrnách. V Berlíně Mašín zničil velkou část Anhaltského nádraží. Jiné pumy dovedl umístit dokonce v Göringově ministerstvu a v budově Hitlerova říšského kancléřství. V přestrojení navštívil pražské gestapo, kde získal důležité dokumenty.

V Mnichově vybuchla nálož v pověstné pivnici jen chvíli před Hitlerovým příchodem. Nikdo netušil, že jde o práci Josefa Mašína a jeho švagra Ctibora Nováka.

14. května 1941 byl Josef Mašín gestapem dopaden v Nuslích, kde z bytu vysílal pro Londýn. Mašín úspěšně kryl ústup svých kamarádů, zastřelili dva gestapáky a sám byl těžce raněn. Na gestapu z něj nedostali ani jeho jméno a někdy v létě 1942 po hrozném mučení ho nacisté zavraždili.

Po válce byl nalezen dopis, který napsal Josef Mašín svým dvěma malým synům z vězení. Tento dopis sehrál při útěku obou jeho synů před komunistickou diktaturou a terorem o jedenáct let později významnou roli.

Bratři Mašínové poslouchali západní rozhlasovou stanici, která připomínala hrdinství jejich otce. V té době už oba dobře věděli, co je to komunistický režim. Oběma byl zabaven majetek a byly posláni do pracovního tábora. Ctibor strávil dva roky na Pankráci a v Jáchymově. Mladší Josef Mašín byl dvakrát ve vězení. Oba se proto tajně připravovali na útěk. V poslední chvíli přibrali své tři kamarády, Paumera, Švédu a Janatu.

Při náhodné kontrole ve východním Německu byla Janata zatčen a udáním padl do rukou komunistické policie Švéda. Pak došlo k přestřelkám, při nichž se museli bratři Mašínové a Paumer bránit. Po několika střetech s policií se jim podařilo dostat se až do Berlína. Všichni tři se přihlásili do americké armády a v únoru 1954 se dostali do Spojených států amerických.

V monstrózním zinscenovaném soudním procesu byli bratři Mašínové a Milan Paumer v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti. K trestu smrti byli odsouzeni Ctibor Novák, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Rozsudek byl vykonán. Zbyněk Roušar byl odsouzen na doživotí a dalších třináct obviněných k trestům vězení do 22 let.

(Napsal Jiří Pejskar)

 

6. Přes železnou oponu ke svobodě

Kniha Jožky Pejskara "Útěky železnou oponou" popisuje řadu dalších, někdy téměř neuvěřitelných příběhů útěků lidí přes železnou oponu ke svobodě.

Uvádí příběh Miloše Havla, strýce prezidenta Václava Havla, který se zasloužil o existenci československého filmu vybudováním vůbec největších filmových ateliérů v Evropě.

Lidé z Československa utíkali nejrůznějším způsobem. Některým se podařilo odejít na Západ z Jugoslávie. Jiní se vydali přes hranici automobilem proražením železné závory. Kuriózní je příběh spisovatele a publicisty Vladimíra Kříže z roku 1976, který se stal čestným konzulem malinkého knížectví Hutt River Principality v západní Austrálii asi šest set kilometrů od Perthu, které založil farmář Leonard Casley. Kupodivu tento miniaturní stát s pěti tisíci obyvateli byl oficiálně uznán vládou australského svazu a také dalšími asi 35 zeměmi světa včetně Španělska a Vatikánu. V roce 1984, když proti Křížovi vrcholil tlak Státní bezpečnosti, vyrobil "provizorní diplomatické pasy" a s rodinou se dostal z Jugoslávie do Rakouska.

Další muž se pokusil dostat na Západ na malém gumovém člunu z pobřeží Warnemünde ve východním Německu. Jiný použil k přeletu hranice balón naplněný propan-butanovou směsí. Každoročně přes hranice uteklo několik příslušníků Pohraniční stráže. Někteří se pokusili přeplavat Dunaj, Moravu nebo Dyji. Další se pokusili použít potápěčskou výstroj. Jeden překonal železnou oponu na závěsných vozících přes dráty dálkového elektrického vedení. Další překonali státní hranici na koních.

Řada lidí ve snaze uniknout komunistické perzekuci ztratila své životy při pokusu projít obludnou železnou oponou. Těmto obětem komunistického režimu věnoval Jožka Pejskar svoji knihu.

Železná opona začala být odstraňována na československo- rakouských hranicích od 11. prosince 1989. 

 

 

7. Turistům zůstala jen třetina Šumavy

Šumava - Důsledky únorového komunistického převratu na sebe nedaly dlouho čekat ani na Šumavě. Po nacistické okupaci a poválečném vyhnání Němců dostal rozvoj oblasti další úder. Jako ilustrace mohou posloužit například dějiny lyžování v západočeském pohraničí.

Jestliže se ještě v březnu 1950 konaly na Špičáku štafetové závody o Zlatou lyži Šumavy, v následující sezoně už se lyžaři museli sejít v nižších polohách. Komunistický režim si tu začal vybírat svou daň, mnozí ze zdejších obyvatel opět stáli před odsunem.

Od dubna 1951 začala být podél hranic s Německem a Rakouskem zřizována takzvaná zakázaná pásma. Prvním byl pruh území od hranice do hloubky až dvou kilometrů, ze kterého bylo veškeré obyvatelstvo vystěhováno. Na něj pak navazovalo hraniční pásmo hluboké dva až deset kilometrů. Do hraničního pásma mohli civilisté jen na zvláštní povolení od svítání do setmění, jinak se směli pohybovat pouze po veřejných cestách.

Volně přístupná byla záhy jen třetina Šumavy. Zbývající dvě třetiny představovaly hraniční pásmo a pásmo vojenské.

Po roce 1948 začaly vznikat také vojenské újezdy. A právě v nich mizely samoty i celé obce. Hraniční pásmo se během let měnilo a posouvalo. Například na Železnorudsku byla pro návštěvníky „konečná u hotelu Rixi níže pak Belveder. Zapovězení další části Železnorudska na sebe nedalo dlouho čekat a turistickou závorou byla Hojsova Stráž, na hřebenech pak Pancíř. Dál už běžní smrtelníci přístup neměli. Komunisté na Šumavě budovali „pevnou hráz socialismu a míru“. V absolutní izolaci byly mimo jiné oblasti na Prášilsku, kde se nacházel vojenský újezd Dobrá Voda.

„V pásmu směl pobývat jen ten, kdo tam trvale bydlel. A k trvale žijícím směli jen nejbližší příbuzní na zvláštní propustku,“ vzpomíná dvaadevadesátiletý Jaroslav Lacina. „Já jsem měl na Špičáku trvale žijící rodiče, propustku jsem tedy získal. Stejně jako moje sousedka, která jezdila za maminkou. Stávalo se, že každý pátek jsme z večerního vlaku vystoupili pouze my dva,“ říká Jaroslav Lacina.

Cesta vlakem v oblasti hranic nebyla příjemná. „Probíhaly přísné kontroly, které prováděli dva příslušníci pohraniční stráže. Jeden kontroloval doklady cestujících - občanské průkazy a propustky, druhý jej jistil se zbraní v ruce. Nastupovali buď v Nýrsku, nebo v Zelené Lhotě, nejpozději v Hojsově Stráži,“ připomíná Jaroslav Lacina.

Jak vzpomíná, vlak byl obvykle takřka prázdný, neboť málokdo se tímto směrem vydal.

I při práci se člověku stále připomínalo, že „nepřítel je za humny“. „Když jsme potřebovali prkna na pile v Alžbětíně, musel k tomu dát souhlas velitel pohraniční stráže. S tímto souhlasem jsem autem přijel k hraničním závorám. Tam si vedle mě sedl pohraničník se zbraní připravenou na klíně. S tímto dozorem jsem dojel na pilu a stejně tak i zpět k první závoře. A to bylo už v roce 1970,“ říká Jaroslav Lacina,

Částečně zpřístupněno bylo Železnorudsko až v zimní sezoně 1957-58, ale pásmo se zpět k hranici posouvalo jen zvolna. Vrchol Špičáku byl (za přísného dozoru pohraniční stráže) otevřen turistům až na konci šedesátých let. Nicméně celá rozsáhlá území na Šumavě zůstala tabu až do pádu železné opony.

„Když jsme potřebovali prkna na pile v Alžbětíně, musel k tomu dát souhlas velitel pohraniční stráže.“ Jaroslav Lacina

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - Plzeňský kraj

 

Literatura:

Pejskar Jožka: Útěky železnou oponou. Melantrich, Praha 1992. První vydání: Curych, nakl. Polygon, ročenka Reportéra v r. 1989. Podle dokumentů, rozhlasových relací, článků a archivu rozhlasové stanice Radio Free Europe. Knihu, která obsahuje celou řadu napínavých příběhů o kuriozních zdařených i nezdařených útěcích přes železnou oponu je možno si vypůjčit ve Státní vědecké knihovně v Plzni pod signaturou 391A25216.

Tomáš a Alena Jílkovi: Železná opona – česko-bavorská hranice 1948-1989. Vydala Západočeská univerzita Plzeň, 2002.  Knihu o historii Šumavy, budování poválečné ostrahy státní hranice, o realizaci a technickém zabezpečení neprostupné Železné opony a signálních stěn, o likvidaci obcí podél hranice i o úplném zrušení Železné opony je možno si vypůjčit ve Státní vědecké knihovně v Plzni pod signaturou 392A29326.

Luděk Navara: Příběhy železné opony. Knihu, která se vám dostane pod kůži svými autentickými příběhy je možno si vypůjčit ve Státní vědecké knihovně v Plzni pod signaturou 31B8042.

Karel Fabián: Černý vlk. Velice poutavou kniho o šumavských příslušnících Pohraniční stráže k zapůjčení též v SVK pod signaturou 158117. Děj se odehrává v oblasti Borových Lad. Podle této knihy byl natočen stejnojmenný dobrodružný a pro milovníky Šumavy velmi atraktivní film.

... a samozřejmě Rudolf Kalčík: Král Šumavy se stejnojmenným kultovním filmem

 

Pro KČT Plzeňského kraje připravuje Jiří Mareš, aktualizace 13. března 2008